Box neodmyslitelně patří mezi nejatraktivnější a nejsledovanější sporty. Někteří lidé si představí pěstní souboj dvou ostrých chlápků nebo žen v ringu za doprovodu rozhodčího. Jenže za tím vším je dlouholetá dřina, pot, úrazy a dobře promyšlená taktika boje. Box patří vůbec mezi ty nejnáročnější sporty. My tento sport známe především díky nejslavnějším hrdinům 20. Století, mezi ně neodmyslitelně patří Muhammad Ali, Rocky Marciano, Max Schmeling, Joe Louis, Mike Tyson, Lenox Lewis či bratři Vladimir a Vitalij Kličkové. Jenže box má mnohem hlubší historii, ta trvá déle než 4000 let. Koneckonců pěstní potyčky patří k mužům odjakživa a jde jen o to, kdy se o nich poprvé objevil první záznam.

Rozdíl mezi amatérským boxem a profesionální boxem

Amaterský box patří do kategorie sportů olympijským. Při něm jde především o zdraví a ochranu boxérů. Na to přísně dohlíží amatérská mezinárodní boxerská asociace (AIBA). Boxeři soutěží v tílkách a boxerských trenkách. Mezi předepsanou výbavu patří bandáže 2,5 m dlouhé, chránič na zuby, suspenzor, boxerské rukavice (10 OZ) a helma. Rukavice a helma se musí shodovat s barvou rohu (modrá nebo červená). Pravidla amatérského boxu jsou jsou velice striktní nejen co se týče ochranných prvků boxerů, ale také velice přesně vymezují nedovolené způsoby boje (fauly). Ringový rozhodčí tak pečlivě sleduje způsob boje a přísně dohlíží na techniku a kvalitu boxu. V současnosti zápas amatérů trvá 3 kola po 3 minuty a 1 minuta je pauza. Systém bodovaní zápasů nehodnotí ani tak tvrdost úderů jako jejich četnost a rychlost. Maximální věková hranice, kdy lze zápasit v amatérském boxu je stanovena na 35 let.

Profesionální box je spíše sportovní show. Zápas debutujícího boxera trvá 4 kola a postupně se kola během jeho kariéry navyšují na 8, 10 a 12 kol. Jedno kolo je dlouhé 3 minuty a přestávky trvají 1 minutu. Boxer nastupuje v boxerských trenkách do půli těla a bez helmy, povolený je pouze chránič zubů. Klání profesionálních boxerů by mělo být vrcholným uměním. Taktika boje se liší od amatérského boxu tím, že je zde preferována spíše tvrdost úderů a chytrost boje. Proto jsou jejich zápasy značně finančně oceňovány. Vrcholem profesionálního boxera je ziskání profesionálního titulu Mistra světa. Mezi boxerské asociace patří WBA, WBC, IBF, WBO, nebo IBO.

Jak se boxovalo ve starověku

První zmínky o boxu by se dali datovat do období před 7000 lety, neboť v Iráku byla nalezena stará kamenná deska vyobrazující dvě postavy, které se chystají bojovat holými pěstmi. Ovšem první dochované sochy, kresby a rytiny, které zachycují skutečné pěstní souboje se datují z období 3000 let př.n.l. Tyto archeologické nálezy byly objeveny v troskách sumerské svatyně. Z nálezů staré Sardinie někdy kolem roku 2000 – 1000 př.n.l. byli nalezeny sochy bojujících v boxerských rukavicích. Průkaznější je ovšem freska z minojské Kréty, datovaná v období mezi 1500 – 900 př.n.l., která bezpochyby zobrazuje zápas dvou boxerů.

Box je právem olympijským sportem, protože si ho oblíbili a do olympijských her zařadily roku 668 př.n.l. právě staří Řekové, kteří pro jej nazývali pygmé. Prvním skutečným olympijským vítězem v této kategorii se stal Onomastos ze Smyrny. Už v této době se podobal i trénink, boxeři totiž simulovali boj na kožených pytlích v rukavicích. Tehdejší zápasy a současný box byl přeci jen trochu rozdílný. Ve starém Řecku bojovali holými pěstmi, později si bojovníci začali ovazovat ruce řemeny, do nichž si dokonce vplétali kovové destičky, kuličky a hroty. To vše pro pobavení publika, přesto už tenkrát vynikali dobrou obrannou a rychlými úhybnými manévry.

Box jako sport a umění od dob slávy Řecka se na dlouhou dobu odmlčel. Popularitu si ale získal i v Římské říši. A to jak ve formě duelů na život a na smrt, jako zábava členů vyšších vrstev. Tak i jako forma zábavy na lidových slavnostech a pouťových zábavách. Zlaté časy olympijských her však byly dávno pryč.

Návrat na výsluní, aneb šerm pěstmi.

Teprve až v roce 1719 došlo k prvnímu zápasu o titul mistra světa v těžké váze mezi Jamesem Figgem a Kentu Suttonem. Odehrálo se tak na britských ostrovech, James Figg se stal prvním neoficiálním mistrem světa a tento post si držel 15let. Tenhle urostlý gentleman přišel s nápadem šermovat beze zbraně, jen pouhýma rukama, jako první. V Londýně si otevřel školu ušlechtilého způsobu obrany a sestavil první pravidla, čímž se stal otcem modernímu boxu. Pokračovatelem J.Figga a dalším mistrem světa se stal legendární bijec Jack Broughton. Tento osudný den se stal 17. února 1741. V ten den totiž sundal soupeře George Stevensona tak tvrdým úderem, že na následky zranění zemřel. V roce 1743 byli přepracovány pravidla boxu, a právě otřesený Broughtom zavedl boxerské rukavice. Pravidla se v dalších letech mnohokrát přepracovala. Nejvýznamnější změny zavedl markýz Marguss z Queensberry v roce 1866. Používání rukavic se tak stalo podmínkou, délka kola byla stanovena na 3 minuty a zavedlo se bodování rozhodčími. Spousta pravidel platí dodnes. Prvním oficiálním mistrem světa všech vah se stal v roce 1882 John L.Sullivan.

Zlatá éra boxu

Teprve 20. Století vytvářelo pravé sportovní hrdiny. Sport se stával stále oblíbenějším mezi lidmi. To se odehrávalo kolem roku 1919 a box se začínal masově šířit do celého světa. Zlatá éra boxu začala v Americe s nástupem legendárního šampiona Jacka Dempseyho, který získal titul mistra světa. V letech 1921 až 1927 společně s manažerem Jackem Kearnsem a promotérem Texem Rixardem za pouhých 5 duelů utržily 8,4 milionů dolarů. Bitvy rohovníků, kteří se stávali čistokrevnými profesionály, se prostě těšily obrovskému zájmu. Vznikly také první organizace, jež udělovaly boxerům mistrovský titul: New York State Athletic Commission (1920, v roce 1963 se připojila k založení World Boxing Council) a National Boxing Association (1921, od roku 1962 World Boxing Association).

Po těchto boxerech další hrdinové dobývali slávu. Pamětihodné jsou třeba dvě bitvy Maxe Schmelinga s Joe Louisem z třicátých let. Oba borci získali po jednom vítězství a oba se výrazně zapsali do historie tohoto tvrdého sportu. Louis, který panoval i v dalším desetiletí, je dokonce občas označován jako nejlepší boxer historie. Jenže pro jiného může být největším boxerem nikdy neporažený Rocky Marciano, hrdina padesátých let. Nebo Cassius Clay, známější jako Muhammad Ali. Pro spoustu lidí je právě on symbolem přitažlivého světa profesionálního boxu. A taky tu byli Joe Frazier, George Foreman, po nich Mike Tyson, Evander Holyfield, Lenox Lewis, či bratři Vladimir a Vitalij Kličkové…

Jak to bylo u nás?

V době největšího rozkvětu se box rozšířil i do tehdejšího Československa. Byl to Joe Jahelka, který se vrátil po 1. Světové válce z Ameriky a začal šířit své zkušenosti z tamního ringu. V roce 1921 vznikla díky Jiřímu Hoyeru, Václavu Pondělíčku, Emanuelu Hervertu a Františku Malínskému Československá unie boxerů profesionálů. A s tím spojená první česká pravidla boxu. Profesionální box na tom nebyl zrovna nejlépe, zápasů bylo poskromnu a veřejnost si na boxerské zápasy zvykala pomalu. Přesto už tehdy mělo Československo boxerskou hvězdu Františka Růžičku, řečeného Franka Rose. Ten se pyšnil svou popularitou, uplatnění našel nejen v zahraničí, ale i ve filmu.

O první velký úspěch na olympijských hrách (v roce 1928 v Amsterdamu) se postaral Jan Heřmánek se zase stal naším prvním boxerem, který získal stříbrnou medaili. Dalším významným československým boxerem se stal Július Torma, ten získal na londýnských hrách v roce 1948 zlatou meadaili, Bohumil Němeček zase v roce 1960 v Římě. Další úspěch se musí přičíst třeba Josefu Němecovi, či Františku Majdlochovi. V posledních letech šíří slávu českého boxu Rudolf Kraj, Lukáš Konečný a Ondřej Pála.